Toxický hamburger

Já jsem Larissa. Jsem z Petrohradu. Před nějakými pěti lety jsem ukončila pracovní poměr se zaměstnavatelem, což v mém případě nešlo úplně oficiální cestou. Ačkoliv korporace už mají o hodně větší moc než vláda, dát výpověď jako špion nejvyššího Sovětu jde jenom úmrtím, a to se mi uspěchat nechtělo.

Tak jsem už pět let v německy mluvící části Evropy. Pinuška, moje dcera, je samostatná, tak nebylo na co čekat. Teď jsem skoro rok v Hamburgu a zrovna mi volala kámoška Lea, co se živí jako riggerka. Prý by jí bodlo, kdybych za ni zaskočila na takovém malé rychlovce. Poslala mě do Schwebehaaru, runnerského podniku v jedné ze čtvrtí, kde podnik tohoto druhu moc nevyčnívá. Prý to hodně spěchá a schůzka je za hodinku.

To bylo v devět večer. Prý si mám dát na sebe něco "street". Dala jsem si tyrkysové šatičky, kožich a kozačky (prosinec v Hamburgu sice oproti Petrohradu je teplý, ale Vídeň mě rozmazlila). Vzala jsem si jenom kabelku s kreditní hůlkou, za výstřih monovláknitý bič a nasedla do taxíka.

Dovezl mě na kraj čtvrti za 20 nuyenů. Dál má prý vyšší sazbu. Čas jsem měla a procházku uvítala. Po cestě jsem potkala partičku nadržených orků, co se štengrovali, kdo mi ukáže co proto. Měli štěstí, že se nakonec nevyhecovali. Jinak bych měla krom vítané procházky i vítanou rozcvičku.

Když jsem vlezla do podniku, trochu jsem zalitovala, že jsem si vzala kožich... ale v sušičce zase vyčichne. Krom toho jsem si vzala jenom syntetický. Místo bylo na baru, jinak nikde. Seděl tam nějaký augmentovaný elf a ob židli vymakaná mladá orčice Sedla jsem si vedle ní a dala se s ní do řeči. Sportuje, dělá atletiku a kung-fu.

Taková náhodička. Zrovna hledám holky na gymnastiku, ale tahle asi nebude úplně materiál pro mě, jestli se už dala na shadowrunning. Škoda. Každopádně se jí ještě musím trohu popvyptávat. Zatím jsem se aspoň dozvěděla, že se jmenuje Marion.

Ten elf vedle se zase jmenoval Jonathan. Zdálo se mi, že má kybernetikou ruku, taky jsem zahlédla datajack. Za chvíli přišel ještě holohlavý týpek se šedýma kybernetickýma očima a strništěm. Smrděl, jako by se nesprchoval... nebo spíš jako by se sprchoval toxickou rybinou. Nacpal se mezi Marion a Jonathana a kluci se dali do řeči o kyberwaru, zatímco my holky jsme si povídaly o sportu.

Za pár minut do dveří  vpadla další orčice, udýcháná v propoceném korporátním kostýmku. Změřila si nás pohledem "snad bude tohleto stačit" a spustila na nás jako na svoje zaměstnance. Představila se jako Dace (Days? Dejs?) a myslela si, kdovíjak budeme nadšení, že jí půjdeme za pětistovku do zamořené části doků hledat nějakou tašku, co potřebuje pro nějaké svoje lidi.

Fakt nevím, kde na to ti lidi chodí. Měla jsem se Lei zeptat, proč potřebuje, abych to vzala, protože nebýt toho, že to je laskavost pro ni, tak bych takovou ptákovinu nebrala. Chodit se umazat do toxické čtvrti za takový trapný bakšiš. Tak jsem na ni aspoň zatlačila, aby nám řekla, co ví. Dneska si každý Johnson a vůbec lidi, co dávají zakázky, myslí, jak nejsou chytří, když příjemcům zakázky nedají všechny relevantní informace. Jako by neměli zájem na tom, aby se zakázka vykonala bez problémů. Jednou na to přijdou a praxe se změní, ale zatím je trend ten, že člověk musí myslet sám na každou eventualitu, na kterou by se dalo zeptat, protože sám od sebe vám to zadavatel neřekne.

Připomněla jsem jí, že ona tady spěchá a potřebuje službu a nabízí vzhledem k rizikům a termínu směšnou částku, tak nám aspoň řekla, že můžeme očekávat odpor gangů a slíbila přihodit další 4 stovky a možnost dalších zakázek. Nechtěla jsem ji už trápit, chudinku, co se snažila dělat drsňačku, stejně jsem to vzala kvůli Lei.

Zadání tedy bylo: Od kapitána lodi, jehož commcode jsme dostali, máme převzít tašku a krabici. Zásilka přišla lodí a zdržela se v okolí místa, jež jsme dostali hrubě zaznačeno na mapě. Dodání požadováno během dneška. Pokud zjistíme, co se zvrtlo, máme nárok na bonus.

První moje starost byla koupit si filtr toxinů. Hned vedle byla pobočka Stuffer Shacku. Normálně chodím nakupovat do lepších obchodů, ale tohle bylo po cestě a jednou to je řetězec Aztechnology. Jestli tam prodávají stejné filtry jako v Tenochtitlanu, tak s tou troškou, co je v Hamburgu, si to musí poradit hravě.

Ve dveřích Stuffer Shacku byla překážka. Jednak ve formě trolla, co v nich ležel a dveře mu vytrvale přivírali hlavu, jednak a to hlavně ve formě jezírka krve kolem dokola. Rachetický troll, co vypadal na informatika, se toho mrtvého trolla maně snažil odtáhnout, a holka za pultem to natáčela na commlink. Ten filtr jsem fakt chtěla, tak mi nezbylo, než si umazat podrážky. Dlouho jsem se nerozmýšlela a chmátla hned po filtrech. Marion mi tak tak stihla poslat zprávu, ať vezmu jeden i pro ni a jeden pro Wilbuura (tak se jmenoval ten smraďoch). Mezitím došel za mnou do obchodu i Jonathan a začal se hrabat v elektronice.

Když jsem se s filtrama vrátila dolů, uvědomili jsme si, že dostat se teď hned tam, kde ta taška a krabice na nějaké lodi je, nebude jen tak. Taxíky tam nejezdí, Marion má Suzuki Mirage, Wilbuur má jednokolku, a já s Jonathanem nemáme nic. Marion byla tak hodná, že mě dovezla na místo, Jonathan se zatím taxíkem přiblížil, jak to šlo, a Marion se pro něho pak otočila.

Po cestě jsem se jí trochu vyptávala. Řekla mi, že ještě žádnou specializaci nemá a že si v Hamburgu zatím hledá svoje místo. Ale dělala závodně kung-fu, tak to vysvětluje, s jakým zaměřením ji na tenhle job dohodili. Žila prý donedávna s rodinou na venkově. Nemám pocit, že by něco skrývala. Je milá, ale mám trochu nejistotu, co vzejde ze spolupráce s totálním nováčkem. Asi bych se měla víc rozmýšlet, na co Lei kývnu.

Když mě Marion vysadila, a za chvilku přijel i Wilbuur, nechtěla jsem jen tak čekat. Vylezla jsem na starý jeřáb, co stál hned vedle, že se rozhlédnu. To jsem ale nepočítala s ironií osudu, že za rozhlédnutí zaplatím zrovna zrakem. Teda ne úplně hned. Wilbuur mi poslal zprávu, že nahoře na jeřábu zmerčil Blood Kite, mrchu magického ptáka, co oslepuje oběti a pak jim vyškrábe a vyklove oči.

Zastavila jsem se proto v půlce jeřábu a rozhlédla se. Uviděla jsem kousek od nás malou osadu squatterů, tak sto lidí. A loď u mola. Zamnula jsem si ruce a jala se lézt dolů.

Bohužel to už na mě nalétával jeden ze zmíněných ptáků. Zatmělo se mi před očima a já jsem si jenom kryla oči a držela se zrelivělého jeřábu. Minul mě a proletěl kolem. Pak se zdola ozvala dávka jako ze samopalu. Slezla jsem, co to šlo, než jsem čekala další nálet ale... nic. Zařvala jsem do commlinku na Wilbuura, jestli ho trefil. Ozvalo se "jóóó". Oddychla jsem si a poslepu sešplhala dolů.

Chvilku jsem si zoufala nad ztraceným zrakem, pak mě napadlo propojit si commlink do svého kybernetikého datajacku a pustit si obraz z kamery na kontaktních čočkách přímo do hlavy. Myslím, že tomu smraďochovi dlužím laskavost.

Error

default userpic

Your reply will be screened

Your IP address will be recorded 

When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.